Lūmo je bytost z tenkých, zrezlých drátků. Nikdo neví, kdo ho vytvořil. Možná vznikl z věcí, které lidé opustili — z kapes prázdných kabátů, z rozbitých lamp, z plotů, které už nic nechránily. Možná vznikl všude tam, kde naděje zůstala ležet příliš dlouho bez světla.

Lūmo nemluví. Nikdy nemluvil. Přesto nese něco silnějšího než hlas — světlo. Kdysi našel v temnotě malou baterku. Ležela v prachu mezi věcmi, které už nikdo nehledal, slabá, ale stále svítila. Lūmo ji vzal. Nevěděl proč ani komu patřila. Jen cítil, že světlo nemá zůstat ležet ve tmě. Od té chvíle ji nese. Ne pro sebe.

Lūmo chodí místy, kde lidé ztrácejí naději — nočními chodbami, zastávkami posledních spojů, lavičkami po dešti, podchody a pokoji, kde se dlouho nerozsvítilo. Tam všude zůstávají drobná světélka: tichá, ztracená, vypadlá z lidských rukou. Lūmo je sbírá. Malé jiskry odvahy, které někdo pustil. Kousky naděje, které už neunesl. Ukládá je do své baterky a světlo se pomalu vrací.

Lūmo není silný. Jeho tělo je jen z drátků — starých a zrezlých. Voda mu škodí. Déšť se vsakuje do spojů, rez se prohlubuje a drátky slábnou. Jsou noci, kdy sotva stojí. Přesto jde i do deště, protože někde někdo sedí ve tmě příliš dlouho.

Lūmo není zachránce. Neodnáší bolest a nemění svět. Jen přináší světlo blíž — a někdy to stačí. Jeho baterka nesvítí stále. Rozzáří se nejsilněji tehdy, když ji někdo potřebuje. Jako by věděla, že světlo má smysl jen tehdy, když není neseno pro sebe. Proto nikdy nedojde. Protože nepatří jemu. Lūmo je jen nositel.

A někdy v noci se v dálce objeví malé žluté světlo. Jemné a vytrvalé. Znamení, že naděje ještě nezhasla. A že někde poblíž je Lūmo.